Vlaková pošta Iva Fencla

 

„Celá čtyři léta, od roku 1896 do roku 1900, konal jsem celonoční služby ve vlakových poštách, pravých to galejích poštovnictví vůbec,“ vzpomíná v pamětech známý dekadent Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951). „Mělo to výhody. Z Prahy jsem dojížděl do Rakous, Bavor i Sas. V Cmundu jsme přestupovali do ambulančního vozu, kde jsem měl s poštovními úředníky pracovat vždy až do Vídně, avšak mnozí, vidouce mne, slabého a unaveného, vlídně se zřekli této pomoci, a tak jsem pří jízdě z Cmundu do Vídně napsal řadu referátů pro Literární listy a Nivu, později pro Moderní revue, a když jsem dojel do Vídně, šel jsem se do ambulančního vozu jen umýt a pak jsem i po probdělé noci s velikou chutí bloudil po vídeňských obrazárnách a muzeích. Tehdy jsem se zatoužil stát sběratelem. Byly to šťastné časy…“

Docela věřit ale nemůžeme a Karásek místy odporuje sám sobě. O pár stran dál v týchž Vzpomínkách píše: „Služba ta byla privilejem nejstarších úředníků. Jezdili pouze dobře zapracovaní oficiálové a mladý jako já byl pokládán za neschopného této práce… Ambulanti, jak se jim říkalo, byli jakousi elitou, a proto jsem byl překvapen, že mne chce vrchní správce Machník přidělit k službě ve vlakových poštách. Došlo na to. Krátce řekl, že pojedu na zkušební jízdu již příštího dne, vzal rozdělení služby a místo onemocnělého oficiála napsal mé jméno a já… Byl jsem jako omámen, nelekal se práce. Měl jsem i potřebné geografické vědomosti a sice pochyboval, že při svém útlém zdraví snesu pracovat stoje v poštovním voze dlouhou řadu hodin, bylo tu však jedno lákadlo: diety. Ty byly značné a já tolik potřeboval peněz pro domácnost matčinu. Za jízdu do Vídně se přitom bralo až osm zlatých. To byl ovšem úředník tři dny mimo domov a měl se stravovat v drahé Vídni… A tak jsem začal svou kariéru poštovního ambulanta a hned první den tak hbitě, že staří pánové nevycházeli nad začátečníkem z úžasu.“

Dvacátým stoletím se Karáskem adorovaná práce zase tolik nezměnila a já ji shodou okolností vykonával skoro přesně sto let po něm (aniž bych se chtěl srovnávat). Bavilo mě to, ba nadýchávalo, a jednou se mi dostala do ruky i reedice básníkových pamětí (THYRSUS 1994).  Nezměnili se vlastně ani ty klasické obálky, vždyť kolo (třeba) taky lépe nevynaleznete (podruhé) a sedm let to trvalo (a dlouhých, byl jsem mlád), co jsem za nocí, ale i ve dne vyrážíval z Plzně na Prahu, Horažďovice, Strakonice i České Budějovice, na Stod i Domažlice, Přeštice i Klatovy, Mariánské Lázně a Cheb i Karlovy Vary, na Planou u Mariánských Lázní, Stříbro i Tachov - a kromě toho jsme ještě jezdívali i do Chomutova a dokonce i Brna, nicméně tyto jízdy mě minuly.

Pracoval jsem v modrých ambulancích po většinu devadesátých let a takřka do jejich zrušení, ke kterému bohužel došlo, i když jsme se tak často těšívali, že nedojde. A když došlo?

Bum! – a kolegové i kamarádi se ocitli uvnitř žluté velkopoště v Plzni-Křimicích, i když ne sakum pakum, protože mnozí zkrátka poště utekli. Buď hned – a ještě předem, nebo později. Ale brzy. Hned dva se, abych dal příklad, stali tramvajákem a tramvajačkou v Plzni (a možná dosud jezdí), zatímco "uvnitř Křimic" už zkrátka již nebylo ono.

Spousta nás měla ovšem i to štěstí, že se jim konec vlakovek prolnul s nástupem do důchodu. Anebo takřka. Mě ale bylo teprve čtyřiatřicet a rozhodně jsem si nenašel lepší práci a tu další taky ne, ale to bych tu nerad rozebíral, protože CO je lepší než práce u vlakovky, že ano? Nic.

S kamarády a kolegy (a kamarádkami a kolegyněmi) se scházíme se dál a nejčastěji v plzeňské restauraci Tunel, většinou vždycky v květnu a v prosinci, ale spoustu lidí už zemřelo a mnozí předčasně a v některých případech s to vyslovím s klidem: Ano, zemřeli na vytržení z romantického prostředí vlakovky, na které už byli zvyklí.

„Vzpomínáš na Miloše?" zní třeba na podobném setkání i stokrát omletá historka. "Jo, jo…" A smích. "Už jsme jeli… a sotva to prvně drclo a zastavilo na Jižním předměstí, buch, buch, buch! Venku Milošova stará, on to otevřel, natáhla ruku, sebrala mu diety, vrazila mu jabko a suchý rohlík, jo, a do druhý ruky mrkev a… Adios."

"A co ty, Láďo?" ptám se Seidlera, který se náhodou narodil jako já 16. dubna. "Jak jsi začínal?"

„No, to víš, já šel do poštovní školy ve čtrnácti! Od šestnácti do osmnácti jsem ještě dělal v expedici, ale od roku 1957 u vlakovky!" Teď byl krátce v penzi, nicméně od takové píky se nevypracovával každý a dejme kolega i kamarád Vašek Matějka (dnes už taky důchodce) přišel ze slévárny. Jarka Husárková bývala sestřičkou. Nu, a nejmalebnější figurkou vlakovky v Plzni i dnes zůstává Zdeněk Hanzlíček, rázovovitý starý mládenec plný hrabalovských průpovídek a povídek, o kterém jsem postupně napsal kapitoly hned do dvou svých knížek, a to včetně "poštovního" románu Smíš zůstat mrtev (NAVA 2006).

Taky v zatím posledním svém zamilovaně-špionážním románku Styky s Jorikou jsem ale umístil krajně poštovní, která už předtím vyšla jako samostatná povídka v literární příloze Práva Salon a která práci u vlakovky… Ano, ano, snad až moc idealizuje. Ale posuďte sami:

***

Vjel jsem na kole do tmy a cestou k deset kilometrů vzdálené a magicky zářící Plzni se jako vždycky těšil, až uvidím Ivanu, a dík, říkal jsem si, že můžu chodit do práce s lidmi, které mám rád, a snil jsem tak za poměrně ostré jízdy, vzduch voněl babím létem a přede mnou konečně zazářila okna poštovního vagónu. Uvnitř se míhala Ivana - ve známém triku s pruhy - a slyšet bylo údery razítka, když se spouštělo na seznamy balíků, načež Ivana pro změnu rozvěšovala na boky dlouhých stolů pytle, ano, uchystané pro dopisy.

Občas si úlohy vyměnili s Ivanem a otřískaný barák s překládkovou halou žil zatím vedle těch dvou a kolejí obvyklým nočním životem.

„Ahoj, vy dva," lezl jsem dovnitř z chladu.

„Ahoj.“

„Kdepak se touláš?" ohlédla se po mně Ivana. „Už ses byl vůbec podepsat u dispečerky?"

"Ne."

Pokorně jsem zase vyskočil do chladu a šel poštou a nahoru po schodech a chodbou podle tzv. balíčkárny. K paní Květoňové.

„S kýmpak dnes?" zeptala se dbale (hotová máma).

„S Ivanou a Ivanem."

„Tak to se o tebe tedy bát nemusíme, co?"

„O ně taky ne." A podepsal jsem to.

Tedy pod jejich jména – a pamatuji si, že Ivanino písmo bývalo zvláště oblé - a miloval jsem i to písmo. Skoro jako Ivanu a... Jaká byla Stella, napsal kdysi Jonathan Swift a jistě byl i misantrop, ale zamilovaný, domnívám se, a Jaká byla Ivana, toužil jsem zase napsat já a nikdy jsem zatím nepotkal nikoho, s kým bych víc toužil víc (tedy kromě Zuzany kdysi).

Vracel jsem se k poštovní ambulanci a potkal po cestě dámu. Pozdravili jsme se.

„Oho, koukala jsem, že ti dnes vyšla podle turnusu cesta do Domažlic s Ivankou."

„Ale i s Ivanem."

„Aspoň ji nebudeš svádět," pohrozila. „A dobře ti tak!“

A byl jsem v modrém vagónu a řeknu vám, že jsou tři lidé v takové pojízdné poště někdy ztraceni jak sardinky v konzervě mezi tou hroznou spoustou přihrádek na dopisy a porůznu malebně vršenými vaky s finanční hotovostí. Rozhlížel jsem se a sem tam se povaloval nějaký ten pytel plný dalších pytlů s poštovně červenobílými pruhy a vyhlížel jak Pytložrout z Alenky a kus vagónu brzy bude úhledně zastavěn kdákajícími, vrkajícími i krkajícími balíky s nápisy ŽIVÉ. Jako u surreálného řezníka do dálav visely dvě řady pochmurných háčků a vyčkávaly nehybně, až rozvěsím na uši poštovní pytle, a dlouhé a vůbec ne jídelní stoly nad těmi háčky budou plny rekomando… Dohromady to představovalo noční ráj. Náš.

S razítkem bývala brzy hotova a zručně třídila. Nejprve doporučené. Šlo jí to a… rychlá jako Lájoš! říkali. „Hm, a naše holka. Naše - rychlá - Ivana. Hm. A ta by kvůli třídění snad odmítla i Brada Pitta!“ (O čemž jsem taky uveřejnil povídku. Pozn. IF)

A to se ještě při práci plynule bavila přes celý vagón s manželem. Stačili jsme všechno, ale oni někdy zmlkli, když jsem se přiblížil. Noc okolo ambulance pokračovala a taky já třídil a pracoval jsem pilně, pořád by jsem jenom dřel, zpíval z rádia Žlutej pes (rytmicky), ale kudy na to, to jsem vůbec nevěděl...

Umísťoval jsem slepice a holuby a dokonce i papouška a roztřídil taky ostatní balíky z haldy vzadu ve vagóně a Ivan zatím takříkajíc kuchal pytle (napěchované dopisy), a když já byl hotový, trochu jsem mu začal pomáhat.

Ivana si nás dlouho nevšímala a chvílemi se i zdála ponořena do vlastního světa a vypadalo to, jako by v pracovní době četla skrz obálky v cizích osudech, ale to se nedělo a… V Plzni odbimbala půlnoc. Zavládlo ještě hlubší ticho, jen obálky šustily a chvílemi jsem odešel ke dveřím, nakládal, znovu třídil, jen semo tamo jsme teď prohodili slovo.

Postupně jsem ve dveřích přijal všecko, co vozily vlaky z Chebu i od Prahy, a posunovači naši továrnu mezitím dostrkali na nejposlednější kolej.

Pokaždé, když škubli, háčky se rozklimbaly jako v hororu. Strašidelná to zvonkohra, ale pracovali jsme dál, spolu a uvnitř, zničehonic se propadli do mimoprostoru a míst daleko od lidí a pošta sice zářila, nicméně matně a za nesčetnými výhybkami. A tady stála jiná, soukromá - a dá-li pán Bůh, svobodná. S ní i klid. Ale je pravda, že už neměl trvat dlouho.

Vývoj tuto práci pohřbil, samozřejmě, a lidi vytáhl z modrých vagónů a srovnal do lajny. Vlakové pošty byly zrušeny a zaměstnanci buď propuštěni nebo spíš "převeleni" do centrálních megapošt a… „Byla spokojenost."

Ale předtím to přece drželo sto padesát let!

I když byla Ivana tak rychlá, skončili jsme s Ivanem první a šel jí pomáhat, jenže ho převezla: sedla, odstoupila a… Zapálila si a... Nechala jej v tom.

Ať tedy maká. Kouřila… a noc se ani trochu netáhla! Ivan byl taky najednou hotový a držel u Ivaniných přihrádek v rohu poslední čtyři dopisy. Ne, tak rychle jako starému Lájošovi mu to nešlo, i tak jsem ho ale občas pozoroval s lehkou závistí, zatímco Ivana zatočila knoflíkem rádia a Žlutého psa nahradila Angie. Broukala si s Rolling Stones a pokud vím, Mick Jagger tu skladbu psal pro ženu Davida Bowle. Jenže Ivana poslouchala pořád ospaleji a pojednou mi přišla strašně, ale strašně lhostejná. Ke světu, ke mně, ke všemu. A toho vysněného dne mi bylo tedy skoro až nepochopitelné, že jsme se oba mohli narodit v tomtéž znamení plném berana a energie…

A odbila jedna. Práce měla skončit ale až před ránem na Chodsku. Chodskou poštu i další večer přivezeme, tedy snad, a mezi tím nás čeká pobyt "v cizině".

V Bulharsku, říkávalo se.

"Půjdete někam?" zeptal jsem se.

„A ty?"

„Když už jedeme spolu, mohli bychom třeba vylézt na šikmou věž na náměstí."

„To bychom mohli," řekla zvolna, "už jsem nahoře dlouho nebyla." Stále kouřila.

„Hm, ale nebyla řeč o tom, že se pojedeme koupat na Babylón?" připomněl Ivan a teprve definitivně dotřídil. Usedl.

Sledoval jsem je přes vagón a horní okraj Reflexu a myslím, že by mě přepral, i když bych mu třeba se štěstím vykloubil prst, ale nechme toho. Čekali jsme na první pohyb vlaku a obalovalo nás jen ticho vzdálených šlépějí. Měl jsem, tuším, nějaké povídky Roberta Howarda, ale radši snil, když tu začali mluvit, i když jen spolu, a chci říct, že se někdy domlouvali řečí, které jsem úplně nerozuměl, a jindy zase oni nechápali mě. Ale materiál pro přihrádky skutečně došel a mohlo se… snad i trochu spát.

„Babylón?“ zopakoval jsem. „V takový zimě?"

„Přes den bude teplo, Lorenci, uvidíš. Pojeď s námi."

Zvenku někdo zabouchal a šel jsem otevřít.

„Všecko v richtiku?" vyzvídala paní Květoňová. Asi bylo.

Celou cestu. A k ránu jsme pak s Ivanem slepicím z Domažlic pomáhali vykládat ty slepice a ostatní balíky, zatímco Ivana si to rovnou šlapala na ubytovnu za náměstím, a možná jsem měl balík, dva na nesprávné pozici, už nevím.

Z jednoho mžoural ten pestrobarevný papoušek a já chybu včas napravil, i když nervózně. Ani to se nemělo stát! A rozváželi balíky nákladními auty do jednotlivých vsí včetně Trhanova a náš modrý dům zůstane na odpočinkové koleji. Ivan už zamyká. Brebentilkám dáváme klíče. „Takže večer."

"Jako obvykle." A treperendy se smály a my šli od nádraží v těch rozespalých minutách, kdy ostatní vstávají, a mohl jsem - samozřejmě - zůstat ve vagónu, kde existoval dvoulůžkový pokojík, ale to se nestalo, i když jsem znal kolegy, kteří to měli vyloženě ve zvyku. Inu, záleželo to na tom, s kým jste jeli.

Ivan se zatím očividně snažil dojít Ivanu.

"Ty chceš fakt na ten Babylón?" optal jsem se.

„Myslím, že by to mohlo být dobrý.“

„Asi byste měli jet sami."

„Co? Nemáš plavky?"

„Ne, o to nejde."

„Tak o co?" Ale zkrátím to: u koupaliště čekalo podzimní liduprázdno, ale tráva zůstala uleželá. Vlnky se směle dotýkaly břehu a na kraji si hrála tři koťata.

„Nikdo není ve vodě!" konstatovala Ivana jaksi mdle.

"Měls pravdu," střelila po mně i okem, ale působila spokojeně. Hovořila přesto s jistým zadostiučiněním a ten tón znamenal: Copak jsem vám to neříkala hnedka, volové?

***

To by, myslím, na ukázku stačilo a pokud se ptáte, kolik je hrdinovi příběhu let, musím především podotknout, že se to nikdy nestalo!

Nebo i stalo, ale někomu jinému, koho neznám, a někde jinde, a sám jsem jezdil po vlastech českých s ledaským a měl u vlakovky docela dobré kamarády, ale Ivana a Ivan (jde o pravá jména) pracovali vždycky jenom na pevné poště v Plzni a ne, nikdy se na žádnou výpravu do dálav a nocí nevydali (i když noční měli často).

Bývali to manželé (dneska jsou rozvedeni) a já je do ambulance dosadil čistě modelově, jak by řekl vědec. Ta pasáž či povídka samozřejmě pokračuje, ale jen přání tady zůstalo tatínkem myšlenky (a jí podobných) a já se do Ivany ve svých jedenatřiceti zamiloval, to je absolutní pravda (psal se rok 1995), ale neuměl jsem to utajit…

Anebo tu byly jiné důvody, proč mě v určitou chvíli docela zamítla a odmetla, a stal jsem se samozřejmě "neštastníkem" (i bez uvozovek), ale neděje se to na světě pořád?

Děje. A dle zvláštně nepřímé úměry: Čím víc lásku vyjadřujete, tím víc jste ignorováni.

No, a právě s podobnou ignorancí jsem se vyrovnával léta i prostřednictvím psaní, až vznikla hotová vlakovácká legenda, která má naštěstí i rozmarnější a méně sentimentální složky… A tady je jedna z těch složek, která vyšla pod titulem POVĚSTNÁ JORIKA v jedné z mých knih:

***

Zaměstnanci vlakové pošty se zase jednou sešli na "Sedmnáctce".

Šlo o zaprášenou místnost v patře pošty u nádraží.

Od té budovy odjížděly vlaky na Prahu, Domažlice, Klatovy a Budějovice a v každé ze souprav se modral vagón stvořený pro milostné dopisy i… třeba balíky plné dynamitu.

Zaměstnanci vlakové pošty v Plzni se při nástupech a návratech často míjeli, ale určitá skupina se na Sedmnáctce vždycky sešla a obvykle před noční. Jako toho večera.

Starý Martínek si zrovna odcházel vyzvednout k dispečerovi diety, ale ve dveřích se jeho silné brýle ještě žádostivě otočily: „Čekejte na mně s tou historkou, ju?"

Sotva Martínek (v reálu se po propuštění z pošty upil k smrti. Pozn. IF) vyšel na chodbu, Sandy klidně pokračoval a toho večera byl už třetím vypravěčem a zatím nejlepším. Jak to?

Očividně mu šlo o milostného dobrodružství.

Sandy byl asi pětadvacetiletý pošťák, ke kterému některé kolegyně vzhlížely a to pár kolegů pekelně závidělo. Sandy utekl z vojenské školy, kde si vytvořil potíže s disciplínou, A TADY, U VLAKOVKY, HO TEĎ DOČASNĚ POTKALA SVOBODA. A ne?

Mohl prožívat dobrodružství - na cestách - a noční práce ve vlacích ho strašně bavila. Po té práci… čekaly ranní ubytovny ve všech cílových městech a někdy...

V deset dopoledne jsem se probudil, vyprávěl, a šel jsem do města. Jen tak. Vzal jsem to okolo Černé věže a do obchoďáku. Potom ke koupališti – a měl jsem jen deku, plavky už na sobě, cigarety, svačinu od maminky, knížku od Mauroise a… A chuť na seznámení s cizinkou, možná.

Sluníčko pálilo - jako v létě - a Klatovy se hemžily kráskami (aspoň mi to tak připadalo. Koupaliště taky. Chvíli jsem plaval, potom vlezl na deku a Páral by to udělal podobně, pokud by se nebrodil podle břehu. A kterápak je tu sama a není až tak stará? přemítal jsem.

A skrz černé brýle pokukoval. Do všech stran. Znovu vklouzl do vody a dohonil jednu takovou vysněnou blondýnku, ale nejsem hlupák, takže mi bylo předem jasné, že to ona… si mě vyhlédla. A co má být? Stejnak jsem začal s pečlivostí hrát roli dobyvatele.

Nakonec jsme leželi na dece - spolu - a pohrávala si s mými brýlemi. Ano, půjčil jsem jí je. Ležela vedle mne na zádech a zírala do sluníčka a já ležel na břiše a snil a ona po chvíli podotkla:

„Když tmavý brýle, tak i tmavej šátek, ne?"

„Co?.. Cože?"

Odněkud šátek vytáhla jako kouzelnice, snad zpod těch černých a dvojdílných plavek. Na stehnech se jí chvěly krůpěje z koupaliště a vlasy měla taky zvláštně mokré, ty dlouhé a plavé vlasy… Pak mi zavázala oči a bylo poledne, lidí minimum, ani plavčík Milánek nikde, anebo ano, ale snad si nás moc nevšímal.

Obestřela mě temnota. I když ne chladná. Stále jsem cítil paprsky slunce a doteky. Donutila mě vstát.

„Kam to jdeme?"

Neodpověděla a jsem rozený dobrodruh, i nechal jsem se vést.

Tráva pod bosýma nohama se pak změnila - v písek. Pak v asfalt. Slyšel jsem automatické otevírání dveří do auta, jemně mne vstrčila na přední sedadlo a... "Nesmím se podívat?" ptal jsem se.

„Za žádnou cenu ne!" Šlápla na to.

Řítil jsem se. Tmou. Oba v auťáku jenom v plavkách, což mi připadalo trochu zvláštní a mohl bych snad napsat, že i vzrušující. Jí asi taky. Položil jsem té neznámé ruku na stehno, jako bych se chtěl zorientovat, a její hra mě bavila. I jízda. Cítil jsem, jak i ona všechno prožívá, a mnohokrát jsme zatáčeli, až jsme jeli dlouho rovně a nato mi připadalo, že kodrcáme po polní cestě. Chtěl jsem zažít dobrodružství? Tady jsem ho měl

Konečně dívka zablokovala brzdy. "Vylez!"

Ocitl jsem se u nějakých schodů a tlačila mě nahoru. Odemykala. Vstrčila kamsi, vstoupila hned za mnou, zamkla a poprvé jsem se zachvěl, ale vložila si mé dlaně na horní díl plavek a jasně naznačila, abych ji svlékal.

Současně mi strhla pásku.

Stáli jsme v přepychově zařízené ložnici bez oken. Výhled? Neznámo kam. Nahrazovaly ho stěny zrcadel. Mezi tím květiny v obrovských truhlících. Supermoderní nábytek. Televize, kterou pustila. O posteli… ani nehovořím.

„Mám jednu zvláštnost," řekla mi. „Nikdy při tom nepiju!"

"V tom se shodneme."

Chtěl jsem si zapálit, ale cigaretu vykroutila. "Já ani nekouřím. Sex, to je nejlepší droga."

Přikývl jsem. „On… a práce."

„On JE práce."

Dal jsem se do smíchu.

„Vy podle mého názoru asi sotva pracujete."

Odpověděla, že každá žena pracuje. Už prý tím, jak se připravuje na mateřství.

„SVÉ."

Ano, to povídala, zatímco v televizi běžel jakýsi erotický film (vlastně to bylo video) a já ji na obrazovce najednou poznal a co dělala, bych nikam nenapsal. Opařilo mně to? Ani ne, anebo jenom na chvíli.

Usedl jsem na kraj vodní postele. „Ó, vy jste herečka!" povídám.

„Ano, ale pokračuj… Pokračuj s těmi plavkami!"

„To ale nebude jenom hra…"

"To už je tvoje věc."

Úplně jsem ji svlékl. Ona mě. Na obrazovce nebyla tak nahá, ale v černých punčochách a střevíčkách. Milovala se s kýmsi, prožívala to. Pochopitelně mě to vzrušilo a povídám přesto ležérně: „Máte ta nejhezčí ramena, jaká jsem kdy viděl."

„Jenom ramena?"

„Nejen."

Pokoj byl ponořen do ticha známého od začátku světa a do matně žlutého přísvitu z vhodně skrytých lamp.

I zvuk u videa zůstal stažený. Něco HROBOVÉHO mi provanulo duší, když jsem zahlédl na koberci odhozenou pásku. „Co budeme dělat?"

„Uvidíš!"

Radši něco vynechám, ale musím přiznat, že jsem nakonec dočista usnul. Když jsem se probudil, okolo pokračovala temnota, ale já si uvědomil, že opět pochází od pásky.

Aha. Musím zpátky. Asi jsem to i řekl.

„Jo, a zase pojedeme autem," ubezpečila mě. Dodala: „Vzruší, viděls Crash?"

Odpověděl jsem decentně: „Jezdím s poštou sem do Klatov poměrně často, i když ne pravidelně, a tak předpokládám, že se zase sejdeme."

„Ne, to už nikdy."

Myslil jsem, že žertuje. Samozřejmě jsem si to myslil, protože CELÉ to byl žert. Ale já žerty rád. Nechal jsem se vést. Tmou. Světlem. Zpátky. Až na dece mi oči zase rozvázala a pravila: „Spoléhám na tvoje slovo pošťáka, že mě nebudeš nikdy hledat. Slibuješ?"

„Ani Interpolem?"

„Ani Mossadem."

Zavrtěl jsem tedy rozhodně hlavou a myslil si svoje: „Kdepak. Hned zítra si vyměním s kolegou noční jízdu do Domažlic za tuhle klatováckou a… A jsem tady jako na koni, rozumíš? U TEBE, i s touhle vlněnou dekou, milá!"

„To samozřejmě udělej, protože v Domažlicích je koupání horší. Jak jsem aspoň slyšela…" (A já si vzpomněl na Babylón a tamní ostrůvek). "Ale že bych tu ještě ležela jako čekanka, s tím nepočítej."

Mluvila záhadně i teatrálně a nebral jsem to prostě vážně.

„Tak to se budu trápit," povídám.

"Ano?"

"Určitě!"

"Hloupost. Nemiluješ mě, takže to přebolí."

Nato se rozběhla. Zmizela za živým plotem. Byla vůbec živá?

Po chvíli jsem vyšel na ulici, ale žádné auto už tam nestálo. Vrátil jsem se k dece a skoro se srazil s plavčíkem. Náhodou jsem ho trochu znal, jmenoval se, jak už řečeno. Milánek… a donedávna trochu pracoval na klatovské poště.

„Milane, ona… Všiml jsem si, že na vás kývala."

„Kývala? A KDO?"

„No, ta blondýnka…" A postřehl jsem docela určitě, že tím kýváním Milanovi děkovala, že mi dal pozor na věci. "Tys mi měl dát pozor na věci?"

„To měl, ale… Ale příště to už neudělám - a co se týká blondýny… Lorenci, na žádnou si nevzpomínám."

Rychle se vzdaloval.

Stál jsem tam v písku a připadal si jako po procitnutí ze snu.

Zdálo se mi to snad celé tady na dece? Vracel jsem se ke knize a všiml si, že do ní někdo zasunul papírek. Vytáhl jsem ten papír a… A četl...

Tady se Sandy odmlčel a ticho Sedmnáctky vyniklo.

Blížila se půlnoc. Jenom někde v dáli zarachotily nápravy vlaku a my, pošťáci toho frajírka pozorovali nedůvěřivě, i když skutečně před našima očima rozbaloval malý... Malý útržek papíru.

Dal si ho k očím, ale písmeny k nám, a já četl: „Přesně za rok přijďte znovu sem. Jorika."

„Oho! Ale ty tam pojedeš už dneska, už dneska v noci, což?" povídám. "A nenajdeš-li Joriku, pojedeš pozítří znovu. A popozítří... A tak dál. Znovu a znovu. Až se znovu setkáte."

„Kdepak. Co jsem vám vyprávěl, se stalo víc než před rokem."

Chvíli bylo ticho.

„A to je celé?" optal se pak někdo ode dveří.

„Ne. Rok jsem si, jak jste si asi všimli, hodně vyměňoval jízdy, abych byl nejčastěji v Klatovech, a na tamní koupaliště jsem dokonce lezl i v zimě přes plot, ale Joriku jsem už nikdy nespatřil."

"Jak si přála?"

"Přesně, jak si přála."

"A co Milánek?"

"Tvrdil, že jsem tehdy odešel z koupaliště sám… a sám se i vrátil. Bylo to… neuvěřitelné. Ale já ji miloval. Byl jsem vytrvalý a přesně po roce jsem - chválabohu - znovu vybojoval jízdu, celou noc byl při práci napjatý jako struna a ráno… Žádné spaní a jupí na koupaliště."

„Ale letos to na koupání zatím moc není!" broukl Šiml.

„To máš pravdu, Oldo. A taky bylo zavřené, ale znám díru v plotě, protáhl jsem se, došel zase na to místo, kde byla před rokem rozprostřena má deka, a pobřeží koupaliště zelo prázdnotou a jen plavčík spravoval skokanský můstek. Šel jsem k němu a bezelstně uhodil: "Milane, neviděl jsi ji?"

Čekal jsem, že si jako obvykle poklepá na čelo, ale vytáhl mobil a… podal mi ho: „Neviděl!"

Ale ukázal mi tlačítko záznamníku. „Člověče, před minutou mi volala nějaká neznámá, nevím, kde vzala číslo a nechápu, co si o vzkazu myslet." A z telefonu se pak ozval hlas, který mi připomněl všechno, co se stalo před rokem…

Sandy se odmlčel. Martínek ztěžka sestupoval se schůdku u dveří a usedl.

„A dál?" opakoval jako hodinky.

Sandy sáhl do kapsy: „Byl jsem z toho paf, a tak jsem od Milana koupil celý telefon. Rovnou. To je on."

Spustil záznamník a hlas, který se rozezněl Sedmnáctkou, mi byl strašně povědomý a známý, ale ani teď jsem na sobě stále nenechal cokoli znát. A Jorika zvolna řekla: „Je to syn. A velice hezký. Děkuji."

Chvíli bylo ticho. Pak se někdo rozesmál, asi Alena Mášová, a Olda Šiml vstal, že radši půjde makat. „Moc príma historka, Sandy, ale Tisíc a jedna noc, že jo?"

„Nevím, pánové. Nejpodivnější je, že přesně tu příhodu mi tady Martínek vyprávěl už před lety a… A jenom místo na koupališti v Klatovech se odehrála u jezírka v Klatovech, víte, kde je, ne? Ale hrdinka vypadala stejně. Taky ona se podepsala Jorika."

„Vážně? Je to fakt?" pohlédli jsme na Martínka.

Pokorně přikývl, i když jaksi spiklenecky pomrkával. "Kdepak Sandy. Já jsem hrdinou!"

Už toho bylo dost. Vstali jsme, že si půjdeme po práci. Ale ještě to nestačilo. To já se postavil do dveří… „No, pánové a dámo, a je to dva roky, stalo se to i mně, jako že se Lorenc jmenuju."

"Coo? Taky tě svedla?"

"Taky. Akorát jsem skromný, no. Chlubím se, ale až teď."

„A kdo ví, jestli je to všecko!" zahuhlal Olda Šiml.

„Jo… To má ta pověstná Jorika už asi pěknou kopu dětí," pousmála se posmutněle Alena Mášová.

***

Abych se však zase stal racionálním.

A abych vlastní situaci u vlakovky shrnul (jak na to třeba čekáte). Tak tedy, když jsem tam pracoval (a snad ne úplně špatně), bylo mi okolo třiceti a neměl jsem ještě žádného syna Filipa, kterému je dnes už jedenáct. A nedisponoval ani partnerkou.

Ne že bych nebyl zamilovaný (a to "dokonce" do ženy), ale byla zadaná, nechtěla mě atd. - a cestování mi vyhovovalo. Odpovídalo "na tisíc procent" i podle mě normální touze po svobodě a po volnosti a... A ano, ano, někteří kolegové tam třeba i dost pili.

Jiní aspoň pilně kouřili (i když drogy jsem nikdy nezaznamenal). A ještě jiní se soustředili na vztahy se ženami v cílových místech, ale já nepatřil do žádné takové skupiny a… Četl jsem si prostě. TO bylo pro mě nejtypičtější a na to jsem byl zvyklý od dětství.

Jistě, i se často a hodně povídalo. Chodili jsme na pivo. Ale povídat si nemůžete pořád, řekl bych, nebo aspoň já mám dodnes potřebu číst a dostávám se tím k meritu věci, jak jsem i chtěl, a sám teď vznesu tu otázku. Zní: Bylo snad u vlakovky tolik času na čtení?

Nebyli jsme využití?

Víte, to je těžké… A osobně mám jedinou odpověď. Času na čtení bylo dost, ale využití jsme byli, a protože by rozbor důkazů i četných kapitalistických protiargumentů zabral bezpočet dalších stránek, raději ho předem vzdám a spokojím se s pár postřehy. Jako třeba:

1. Byly i "šílené" jízdy, kdy skutečně nebyl čas na nic (autobusem k letadlu na Ruzyň, například).

2. Nejezdilo se jen ve třech, nýbrž taky jen ve dvou či sólově, kdy… jsme v zamčeném vagónu vlastně jen "hlídali" (i bez uvozovek).

3. Čas strávený v cílových stanicích samozřejmě nebyl placen, když nepočítám diety.

Atd. – atd, ale nechme toho, a zatímco někteří moji kolegové (a mé kolegyně) si předem plánovali celička hnízda turistických výprav kol cílů našich cest - a taky pak ty výpravy nadšeně realizovali (i já pak přišel na chuť aspoň kraji kolem Chebu), sám jsem tak jednal minimálně a obvykle obrážel leda prodejny knížek a zvukových nosičů a samozřejmě antikvariáty. Většinu dne jsem rozhodně neprospal jako hodně dalších, ale zalezlý jsem na svém pokoji býval… a četl a… méně už psal. Tak aspoň uběhla první léta do mých třiceti a jak potvrdí každý vlakovák, při této práci v turnusu ubíhají roky až nepochopitelně rychle. I mladým, pravda, i mně. "U pošty se rychle stárne a blbne," slýchával jsem od nástupu a výcviku a brzy i chápal. A víc. Stárl jsem přece jako všichni. Ale když mi bylo třicet, zamiloval jsem se najednou do hezké herečky z Jihočeského divadla Věry a svět šokujícím způsobem zkrásněl a dostal zase po letech skutečný smysl, nebo mi to tak aspoň připadalo, protože jinak mě je celý život půl.

Rozhodně jsem si počal urputně měnit jízdy zrovna jako hrdina té mé povídky Pověstná Jorika a co nejčastěji putoval za Věrou k jihu. Poprvé jsem taky krátce projevil zájem o kariérní vzestup, což jako by s naplněním přišlo samo, učil se rád a najednou snáz, ba toužil napravovat nepravosti. Pracovní doby herečky a zaměstnance vlakové pošty jsou, musím taky dodat, víc než kompatibilní, i když se rapidně odlišují od pracovních dob většiny "normálních" lidí. Scházeli jsme se přes den v bytě X a vždycky už jsem měl napsanou celou novou básnickou sbírku. Kopie jsem si nechával. O Věře vznikl i román a řada povídek, ale do původních kolejí se všechno vrátilo, když mě nechala, tesknil jsem a svěřoval se (právě) plzeňské kolegyni (předávali jsme jim poštu) Ivaně a do roka pak začala i mnohaletá eskapáda s ní. Sice naprosto marná, ale v tomhle případě jsem toho napsal nejvíc a mj. i realistický románek Haraš, což jest dílo ještě podstatně poštovnější než Smíš zůstat mrtev, ale víte, dost už úryvků, nikdy bychom neskončili, a stačí říct, že jsem musel po dvou letech od pošt odejít… právě kvůli Ivaně.

Jistě! Ty vlaková stejně měli za chvilku dohrát a mohl bych tady imitovat předvídavce, který chytře a včas vyskočil z potápějící se lodě, ale má cenu lhát i tady? Pochybuji. Ivanin manžel Ivan na mě každopádně nebyl tak hodný, jako v některých mých příbězích, a nakonec se domluvili s dispečerem Mírou a vyvolali bez problémů potyčku, která se měla stát poslední kapkou za mým sebevědomým blouzněním. A taky se stala. Nechce se mi o tom ale znovu psát a podstatnější je, že jsem práci u vlakové pošty opravdu miloval (tak jako Ivanu), což ale prakticky každý, kdo to dělal.

Jistěže, i ti (a právě ti) nejskvělejší parťáci odcházeli občas "za lepším" a "do kanclu", ale co taky mohli dělat. Jednoduše to dělali kvůli rodinám.

Také já ovšem dostal pár šancí "vzít roha" a dokonce to vypadalo, že bych se mohl na "pevné" poště uchytit nedaleko od Ivany. Dodnes na ty chvíle nerealizovaných přelomů vzpomínám. Stál jsem třeba na chodbě před nástěnkou a promítal si, jak by to asi bylo. Opustím skvělou vlakovku, bude konec výletům, ale Ivaně budu blízko a nebude třeba tlačit na pilu.

Ale ocitnu se JEN TADY V BUDOVĚ a pod dohledem kamer! Skončí návraty do milovaných měst a zase návraty sem k Ivaně, jak se to střídalo. Už nebudou celodenní pobyty v milovaných místech – a není to zvláštní, jak jsem si na ty ubytovny a cizí ulice zvykl a chtěl vše opakovat??

Všechno to tedy opustím? Skončím dobrovolně i se svobodou ve vagónech? Vždyť šéfa jsem neviděl, jak byl rok dlouhý! Nu, byl to (pan Kaluba) ale stejně neskutečný dobrák…

Vzpomínám si ale ještě i na jednu věc: jak se ode mě Ivana nechala tenkrát pozvat na kávu do jedné kavárny (což je popsáno i v Haraš) a jak jsem tam zmateně vyrukoval… Jo, právě s tímhle.

Že prý vážně uvažuji o útěku z kol a "než to zruší…" To byl rok 1995. Miloval jsem ji, jak někoho můžete milovat v jedenatřiceti (byla o tři roky mladší), a rozhodně mi nic nerozmlouvala. Pak… už za pár dní… jsme to ale nějak nezvládl… a dostali jsme se do řečí, anebo nevím, nikdy jsem to nepochopil. Už se mnou najednou nemluvila a byla navíc jako já: beran. Nikdy se to nenapravilo. Na plány jsem zapomněl, ale stejně se ptám: Kdyby tenkrát řekla: "Hele, Ivo, tak tedy pojď k nám do kartace, to je moc dobrý nápad…"

Poslechl bych?

Stěží. Vídat bych ji přece mohl dál… a setkávat se s ní… i bez přestupu… Anebo mimo práci… Ne, já bych neodešel, já to vím. Vlaková pošta nade všecko.